Jedna ze sibiřských legend říká, že kolik muchomůrek sníš, tolik uvidíš muchomůrkových mužíků, kteří bez krku a nohou hbitě poskakují kolem dokola a pak se zmocní duše a odvádějí ji po spletitých stezkách, jež vedou do světa mrtvých. Do tohoto světa nahlíželi při náboženských obřadech především šamani ugrořnských kmenů východní a západní Sibiře. Je ale prokázáno, že muchomůrka červená byla základní složkou záhadného a božského narkotika starověké Indie - Sómy, kterou Árjové používali před 3500 lety. Muchomůrka červená se tak může označit jako jeden z nejstarších halucinogenů, které lidstvo používalo. Protože však kult Sómy postupně ztrácel na významu, na účinky muchomůrky se časem zapomnělo. Západní svět se o ní dozvěděl až v 18. století, kdy se vrátil ze sibiřského zajetí švédský důstojník a popsal používání muchomůrky jako narkotika u sibiřských kmenů. U většiny sibiřských kmenů měla muchomůrka nejvyšší postavení při šamanských praktikách. U kmene Vogulů byla konzumace muchomůrek přísně omezena jen na posvátné příležitosti a za její zneužití hrozila smrt. Jiný kmen věřil, že požití houby někým, kdo není šaman, bude mít fatální následky. Nejrozšířenější byla muchomůrka na východě Sibiře mezi Korjaky a Čukči, kde nebyla konzumace omezena jen na šamany, ale nesměly ji pozřít ženy.