Rozložitá, chlupatá, silně zapáchající rostlina s nažloutlými květy s fialkovým žilkováním byla známa svými jedovatými a omamnými účinky již ve starověku. Tehdy byl blín nejen obávaným jedem, jež může způsobit trvalé šílenství i smrt, ale staří Řekové využívali jeho omamných účinků i k předstírání šílenství a také k věštění. Omámené kouřem ze semen blínu tak pronášely své věštby kněžky ve slavném orákulu v Delfách. Ve středověku byl blín především ceněnou rostlinou užívanou proti bolestem a k otupění nešťastníků odsouzených na smrt či k mučení. Nejen že tlumil bolest, ale ve větších dávkách způsoboval také ztrátu paměti. Toho se využívalo při čarodějnických praktikách. Ten, kdo se chtěl zúčastnit čarodějnického rituálu, dostal nápoj z blínu, aby se zbavil všech vzpomínek a zábran. »Čarodějnice« pod jeho vlivem prožívaly halucinace a stavy omámení. Halucinogenní účinky blínu jsou způsobeny tropanovými alkaloidy - atropinem, hyoscyaminem a především skopolaminem. Intoxikace těmito látkami se projevuje silným omámením, kdy reálný svět kolem se postupně rozmazává a člověk prožívá vizuální, čichové i chuťové halucinace. Pak tělo upadne do hlubokého spánku, který je provázen sny a halucinacemi. Dalších dvacet druhů blínu má podobné vlastnosti a je rozšířeno po celé Evropě, Asii a Africe. V Indii se kouří usušené listy blínu indického, který je oblíbený i mezi beduíny.