Velehory, to jsou osmitisícové štíty Himálaje, mohutný pás Alp nebo alespoň Vysoké Tatry. Kde se tu však vzaly? Jak vznikají? Rostou ještě některé?

Kamení svědkové
Slepence jsou důležitým svědkem geologických pochodů. Odborníkům prozradí, jak vypadal starý reliéf, kde byly sníženiny i vyvýšeniny. Hrubozrnné slepence s velkými ostrohrannými úlomky znamenají, že proběhla rychlá eroze blízkých hor. Důležité je též, zda jsou valouny slepenců z odolných nebo snadno zvětrávajících hornin. Křemenné valouny vydrží velmi dlouhý, i mnohasetkilometrový transport řekou, valouny břidlic nebo vápenců se však rozpadnou po několika desítkách kilometrů. Proto jsou svědkem rychlé eroze na krátkou vzdálenost. Podle orientace protažených valounů i podle toho, jak jsou skloněny jejich vrstvy, můžeme zjistit i směr jejich cesty. Nejmocnější masy slepenců se nahromadí na úpatí hor a v pánvích s rychle klesajícím dnem. Ve slepencích se jen těžko zachovají zkameněliny, takže mnohdy není snadné určit jejich geologické stáří.

Co je flyš a molasa?
Těchto názvů používají geologové v souvislosti s horotvornou činností. V určitém stadiu zdvihu pohoří je jeho jádro obklopeno hlubokým mořem. Častá zemětřesení způsobují, že se ze souše do moře sesouvá suť a tvoří se kalné proudy. Ty zanášejí písky i štěrky do několikakilometrových hloubek a ukládají je na jíly hlubokomořských pánví.
To se opakuje v určité periodě a výsledkem je střídání vrstev hrubších i jemnějších sedimentů. Později se takový soubor uloženin vynoří a je zvrásněn. Odborníci jej nazývají flyš (z německého fliessen = téci). Při pokračujícím horotvorném pochodu moře ustoupí, v předpolí hor se vytvoří sníženiny s jezery i říčními údolími. Do nich je splavován hrubý materiál a ukládán jako takzvaná molasa.

Pod kamennými příkrovy
V polovině 19. století zjistili překvapení geologové, že mnohde leží starší sedimenty na mladších, i když by to mělo být samozřejmě obráceně. Vysvětlili si to zcela správně jako pohyb příkrovů. Ty definujeme jako horninová deskovitá tělesa, nasunutá na geologicky odlišný podklad a oddělená od něj plochou přesunu. Pohyb by měl být delší než 5 km.
Zanedlouho po objevu příkrovů v Alpách byly nalezeny v mnoha mladých pohořích včetně Himálaje a And. Karpaty ani jejich Moravskoslezské Beskydy nezůstaly pozadu. V roce 1904 tu vrty potvrdily, že starší sedimenty jsou nasunuty na mladší a byly přes ně přesunuty mnoho desítek kilometrů. Mechanismus sunutí příkrovů nebyl jednoduchý, rozbíjely se na menší celky i docela malé šupiny a z podloží byly vyvlékány útržky jiných hornin. Takovým útržkům říkají odborníci bradla a známe je z jižní Moravy jako Pavlovské vrchy a ze severní Moravy jako vrch Kotouč u Štramberka. Příkrovovou stavbu mají téměř všechna mladá pohoří. Vedou se však spory o přítomnosti příkrovů v pohořích starých, včetně našich Krkonoš, Hrubého Jeseníku, Orlických hor i jiných.

Kdysi v hloubce, dnes na povrchu
Ze starých českých hor zbyly jen trosky. Na jejich povrchu jsou dnes žuly a příbuzné vyvřeliny i metamorfované horniny jako ruly a svory. Je to zdánlivě podivné, vždyť žulové magma se tvoří při teplotě kolem 800 oC. Pokud byly žuly přeměněny na ruly, bylo by k tomu potřeba tlaků větších než 100 MPa a teploty několika stovek stupňů.
Takové podmínky nemohou být na povrchu a očekávali bychom je v hloubce několika kilometrů hluboko. Tam bylo skutečné místo tvorby žul a rul, na povrch se dostaly až erozí, které je obnažila. Pomáhaly i tektonické pochody, které zdvihaly některé bloky a tempo erozi zrychlily. Počítáme-li, že eroze odnese z povrchu za 1000 let deseticentimetrovou vrstvu hornin, mělo by 10 milionů let stačit k tomu, aby se žuly a ruly dostaly na povrch. Času bylo tedy dost, a proto jsou naše žuly tak pěkné.