Nové druhy ryb a sépií nyní objevili účastníci mezinárodní vědecké expedice v Atlantickém oceánu. V uplynulých týdnech pátrali s pomocí nejmodernější techniky podél 6000 kilometrů dlouhého Středoatlantického hřbetu. Zaznamenali tak jedince celkem 80 000 různých vodních živočichů.

Dosud neznámé druhy se vyskytovaly převážně asi jeden a půl až čtyři kilometry pod hladinou moře. Přitom takové hlubiny u dna dosud věda popisovala jako obrovskou podvodní poušť, kde se žádný život téměř nevyskytuje.
Výzkum pojmenovaný MAR - ECO je součástí rozsáhlého mezinárodního projektu Soupis mořského života (Census of Marine Life – CoML). Na něm se podílejí tři stovky vědců z 53 zemí. Osmiletá akce CoML začala roku 2001 s cílem sestavit co nejvíce vyčerpávající seznam druhů živočichů v mořích a oceánech celého světa. „Většina výzkumů se dotýká charismatických živočichů – delfínů či žraloků, ale my natahujeme naše sítě podstatně šířeji,“ upozornil ředitel programu CoML Jesse Ausubel.

Nic neponechali náhodě
Vlastnímu výzkumu MAR - ECO, který prováděli vědci na nové - speciálně konstruované -norské výzkumné lodi G.O. SARS, předcházely v oblasti určení různé přípravné činnosti. Například menší průzkumné plavidlo Meteor koncem loňského roku zkoumalo fyzikální, biochemické a biologické podmínky. Mořské dno studovala výzkumná loď Poseidon. Na palubě (v rámci užšího projektu OASIS měla 28 expertů z devíti evropských výzkumných institucí a univerzit. Naopak jen dva ruští vědci na plavidle Smolensk v období 23.5. – 18.6. 2003 pořídili snímky ryb a soupis jejich latinských názvů.
Norské průzkumné plavidlo nové generace G.O. SARS bylo vyrobeno roku 2003. Jeho zásadní předností je, že při plavbě není pod vodou téměř slyšet, neruší vodní živočichy .Na palubě působilo 60 vědců, studentů a techniků ze 13 zemí: Irska, Portugalska, Rusko, USA, Německa, Velké Británie, Rakouska, Finska, Dánska, Francie, Nizozemska, Faerských ostrovů a Norska.. Vlastníkem G.O.SARS je norský Institut pro výzkum moře (IMR), koordinátorem akce se stala univerzita v norském Bergenu (UiB). Právě ta je centrem při shromažďování výsledků dlouhodobých výzkumů, které se teď uskuteční na vědeckých pracovištích různých zemí. Projektu, který získal četné sponzory, šéfoval Nor Odd Aksel Bergstad.

Otázek se objevilo mnoho
Předběžný průzkum naznačoval, že právě oblast severního Atlantiku ukrývá bohatství různých vodních živočichů. Pozornost se soustředila na oblast mezi Azorskými ostrovy a Islandem. Toto teritorium expedice prozkoumala dokonce dvakrát – a vždy objevila neznámé obyvatele hlubin. Jedním z důvodů byla skutečnost, že v těchto končinách se dlouho žádný výzkum nekonal. Přitom tady hluboko na oceánském dně jsou podmořské vyvýšeniny, zejména vysoký Středoatlantický hřbet (Mid- Atlantic Ridge - MAR).
Odborníky zajímalo, jaký je vztah tohoto prostředí k fauně. Důležité bylo zjistit, zda se v hlubinách adaptovaly některé druhy vodních tvorů, které žijí rovněž u pobřeží. Ještě větší záhadou bylo pátrat po tom, zda zde v uzavřených komunitách vegetují specifické druhy, které se v jiných prostředích nevyskytují. Šlo i o zjištění, zda překážky na vodním dnu nějak ovlivňují mezikontinentální stěhování a rozptyl živočichů. Určitý zájem byl i o rozšíření a migraci vodních ptáků.
Objevení nových zásob by sloužilo rovněž rybářskému průmyslu. Ovšem než by se měly tyto oblasti začít případně více komerčně využívat, je nutno důkladně prozkoumat, zda by takové narušení ekosystému nepřineslo v budoucnu velmi negativní následky. V hlubinách oceánu totiž existují různě propojené formy života různých živočichů, o který věda příliš neví. Jak se nyní ukázalo, někdy dokonce zcela nic!

Nejvíce překvapily neznámé ryby a chobotnice
Celý projekt představovalo deset spojených vědeckých výzkumů. Každý z nich se zaměřil na určitou formu zkoumání týmem specialistů.Moderní přístroje zaznamenávaly živočichy od několikamilimetrových larev až po grónského žraloka dlouhého 4,5 metrů.
Mezi nejpodivuhodnější mezi 80 000 „ulovenými“ exempláři náležela Pyrosoma dlouhá 2,1 metru. Tyto podlouhlí červení živočichové dostali název podle řeckých slov Pyros (oheň) a soma (tělo). Pyrosom je několik druhů, některé měří až čtyři metry. Většinou tvoří kolonie v tropických vodách, ve více jak kilometrové hloubce. Dosud známe 157 reprezentantů. Mezi lapenými tvory je 45 až 50 druhů sépií, z nichž dva vědecký svět dosud neznal. První neznámý druh je z rodu Promachoteuthidae, který dosud obsahoval 11 druhů; druhý pochází z rodu Plamcoteuthous. Na zařazení však čekají další neznámé sépie, ba i chobotnice. Kromě nich bylo předběžně zapsáno pět nových druhů ryb, ovšem uvedený počet se po expertizách může rozšířit až na tři sta druhů. Teprve další výzkum ukáže, zda se podařilo zachytit další druhy tzv. udicovitých ryb (anglerfish), „rosolovitých“ (Aphyonus gelatinosus), které mají málo vyvinuté oči a rodí živá mláďata. O jejich životě se více neví.Totéž platí i o jiných podivných rybách, které skončily ve vlečné síti či v plastikových vacích spuštěných do hlubin vodní divočiny.

Uvidíme objevy na obrazovce?
Výzkumnou loď G. O. SARS navíc doprovázel velký parník MS Loran se zástupci norské veřejnosti a rybářů, ale třeba i americké služby pro mořský rybolov. Nechyběly ani virtuální přenosy z výzkumné lodi. Nyní Muzeum historie přírody v Bergenu připravilo rozsáhlou expozici o této významné vědecké expedici. Urychleně se chystá vydání obsáhlé mnohojazyčné publikace s četnými ilustracemi. K dispozici pro širokou veřejnost budou i různé dokumentární filmy. Není ani vyloučeno, že se objeví i v našem televizním vysílání.

Velkým pomocníkem byla unikátní technika
Zásluhu na úspěchu expedice má samozřejmě perfektní vybavení. Základem byla dosud nepoužitá hydroakustická technika, robotická vozidla (Remotely Operated Vehicles – ROVs), ponorky a také speciální sítě. Asistovaly i norské armádní letouny Orion, které letošního 21. července na palubu dopravily zařízení potřebné pro ROVs.
Unikátní akustické přístroje (echosounders), které jsou dílem vědců ze 13 zemí, dokážou až na vzdálenost tří kilometrů rozpoznávat živočichy dlouhé pouhých několik centimetrů. Ve vodním prostředí, kde je hloubka větší jak kilometr, se dosud velice obtížně šíří zvukové signály. Proto byly při vývoji použity nejnovější technologie. Platí to zejména o hydroakustickém zařízení SIMRAD EK- 60 18 kHZ. Díky němu se například v hloubce mezi 2000 – 3000 metrů podařilo překvapivě velice zřetelně objevit četné ryby - např. Bathylagus sp. a Maulisia sp.
Roboty fotografovaly živočichy v jejich rozmanitém přirozeném prostředí. Speciální videokamery pečlivě zaznamenávaly hluboko pod vodou křehký svět živočichů a dějů, které zatím žádný člověk neviděl. Náročné úkoly plnily ruské miniponorky MIR I a MIR II s hloubkou ponoru až 3 600 metrů.
V každé byli čtyři výzkumníci, z toho vždy jeden Rus a Američan. Pomocí zvláštního zařízení na ponorkách se také odebíraly vzorky živočišných tkání (i u želv) pro biochemickou analýzu.
Velice se osvědčil (nejen tím, že odolával slané vodě a změnám teploty) videosystém s vertikální kamerou Underwater Video Profiler (UVP). V průběhu plavby byl vždy až 20 hodin umístěn na tzv. super station, kterou výzkumníci zřizovali vždy na jiném místě. Skupiny odborníků nyní začnou pořízené záznamy pečlivě prozkoumávat.
Zvláštní úlohu měly originální rybářské sítě, které zachytily desítky tisíc vodních živočichů. Při jejich nynější analýze se velice osvědčují zdokonalená zařízení na zkoumání DNA – nositeli genetické informace. Tak se podaří také přesně charakterizovat nově objevené druhy ryb i sépií. Nedá se totiž vůbec vyloučit, že hluboko pod vodou, třeba úplně v jiném teritoriu, mohou žít příbuzné – avšak dosud neobjevené – druhy.

Pod vodou se tyčí velehory
Podle nejnovějších poznatků stáří oceánského dna nikde na světě nepřesahuje 180 milionů let. Podivný svět u dna oceánů je zatím většinou zahalen tajemstvím. Od hloubky tisíc metrů totiž přechodné pásmo polotmy přechází do oblasti naprosté temnoty. Tlak je tam stokrát větší než na hladině, teplota pouhých 1 – 2°C.
Přitom jde o zdaleka největší prostor na zeměkouli, neboť zabírá tři čtvrtiny jejího povrchu.
Přelomovým okamžikem bylo objevení dlouhých podmořských vulkanických prahů, které získaly odborné pojmenování středooceánské hřbety. Největší se vine v délce 64 734 kilometrů ze Severního ledového oceánu, vystupuje nad hladinu v podobě Islandu, pokračuje severním a jižním Atlantikem kolem Afriky, Asie a Austrálie, po dně Tichého oceánu až k západnímu pobřeží Severní Ameriky. Nad mořské dno ční až do maximální výšky 4207 metrů.
Tyto útvary však předlouho zůstávaly skryté před lidmi vzhledem k mohutnému (až několik kilometrů silnému) vodnímu příkrovu. Tak silnou vrstvou stěží pronikají i elektromagnetické vlny. Vhodnější metodou, ovšem zase drahou a dost neefektivní, bylo využít na lodi sonary, které vyhodnocovaly odrazy akustických vln od mořského dna.
Zásadní zvrat však znamenal radarový výškoměr americké sondy GEOSAT (Geodetic Satellite), která odstartovala 12. 3. 1985. Její činnost vycházela z poznatku, že gravitační působení podmořských masivů k sobě přitahuje mořskou vodu. Tak je průměrná hladina oceánu nad masivy až o 100 metrů vyšší než v okolí. Obdobně vytvářejí podmořské prolákliny na povrchu oceánu prohlubně (tzv.ďolíky). Tyto kopce a prohlubně na povrchu oceánu rostou či naopak klesají natolik povlovně, že pro lodě nejsou pozorovatelné. Lze je však snadno zjistit radarovým výškoměrem z GEOSATU (s oběžnou dráhou 814 – 757 km). Díky tomu vznikly : unikátní „snímky“ reliéfu dna oceánů. Dokazují, že pod mořem existují řetězce pomořských vulkánů, planiny, zlomy, prolákliny, příkopy (hluboké až 8 000 m) i podmořské hory. Mezi nejvýznamnější z nich patří právě Středoatlantický hřbet, u kterého působila expedice MAR- CO.

Kdo obývá temné hlubiny?
Do tajuplného prostředí věčné temnoty u mořského dna se zatím podařilo proniknout jen málo výzkumníkům, a to díky speciálním ponorkám. Připomeňme, že nejhlubším místem oceánu je Mariánský příkop (západní část Tichého oceánu – Pacifiku, jihovýchodně od Marian) hluboký 11 022 metrů. (Změřila sovětská loď Viťjaz roku 1957). Tuto hloubku, kde působí nesmírný tlak, pokořil ve svém batyskafu (podmořském plavidlu) Trieste 23.1. 1960 švýcarský fyzik Auguste Piccard (1884 – 1962). Také jeho následníci – návštěvníci hlubokého podmořského světa s úžasem líčili, jak úzkými průhledy svých zvláštních plavidel v záři reflektorů spatřili ohromné nestvůry. Žijí tu však i menší druhy – třeba ohyzdný hlubokomořský ďas. Jeho hrůzostrašné řady zubů ve velké tlamě, nad kterou světélkuje jakási udička na přilákání možné kořisti, mu přinesly i názvy mořský čert či ďábelská ryba. Nejdelší známý exemplář měřil metr při váze 9 kg.
Modré či modrozelené světélkování (bioluminiscenci) v neproniknutelné tmě využívají třeba i draví drakouši, kteří z opancéřované hlavy cení ostré tesáky. Hluboko u dna se však objevují i světélkující medúzy(korunovka), korýši či hlubokomořské krevety tmavočervené barvy, která se často v těchto oblastech vyskytuje. Plují tu dlouhoocasé ryby - chiméry, hvězdicovité hadice, mohutné velkotlamky či šírotlamky pelikánovité s ocasem jako bič. Jak ukazují nedávná zjištění, jakoby nehybně se tu povalují jitrnicovití sumýši. (Ti se však často vyskytují i u mělkého pobřeží tropických moří.) Blízkost dna si oblíbila také niťovka, jakási rybka na trojnožce. Velice málo věda ví o živočiších obývajících horké prostředí u míst, kde z mořského dna tryskají termální prameny. Podle nich dostal pojmenován třeba vřídlový krab či růžová vřídlová ryba. Nechybějí ani hlubokomořští mlži. Někteří obyvatelé největších hlubin výjimečně skončí v rybářských sítích. Pokud není k dispozici vhodné zařízení, nelze je však odborně prozkoumat: Vzhledem k nesmírným změnám tlaku totiž hynou nad hladinou hynou. To však u důkladně připravené expedice MAR - ECO nehrozilo. Její dílo se podařilo, nyní jen s napětím čekáme na závěry jejích výzkumů