Žádná jiná rostlina se nemůže chlubit svým zvláštním postavením tak jako mandragora. Svými účinky a tvarem se stala nejslavnější a nejvíce mýty obestřenou rostlinou používanou čaroději, šarlatány a léčiteli. I když rod mandragory zahrnuje šest druhů, které obsahují významné množství skopolaminu, hyoscyaminu, atropinu a mandragorinu, nejpoužívanějším druhem byla mandragora lékařská. Velké množství účinků alkaloidů této rostliny vysvětluje její široké použití jak v léčitelských magických praktikách, tak v medicíně. Používala se jako halucinogen, hypnotikum, uspávací prostředek, afrodisiakum, narkotikum, emetikum (tzn. prostředek vyvolávající zvracení) a analgetikum.
Mandragora v Egyptě
Přestože se největší sláva mandragory šířila ve středověké Evropě, využívaly jejích účinků mnohé další civilizace, o čemž svědčí i nálezy mandragory ve staroegyptských hrobkách. Židé ji používali jako pomoci proti neplodnosti, naproti tomu Arabové jako prudkého jedu. Ještě větší význam měl pro svůj zvláštní tvar kořen mandragory. Je názorným příkladem »nauky o signaturách«, což byl ve starověké Evropě základní systém, podle kterého byly rostlinám připisovány léčivé vlastnosti. Systém byl velmi jednoduchý. Pokud některý viditelný rys rostliny jako barva nebo tvar připomínal nějaký další přírodní či kulturní jev, pak lidé věřili, že mezi oběma existuje skrytý vztah.
Křik mandragory
Protože tlusté a rozvětvené kořeny mandragory připomínaly lidské tělo, lidé věřili, že má neobyčejnou moc nad lidským tělem i duší a že dokáže vyléčit všelijaké neduhy. Brzy se kolem kořene vytvořila řada pověr a mýtů, které se často týkaly sběru kořene, který při tom prý vydával hrůzostrašný nářek. Už ve 2. století byli k vytrhávání kořene používáni černí psi, protože černá je barvou zla a smrti. Hladový pes se přivázal k mandragoře a před něj mimo jeho dosah se položil kus masa či chleba. Když se pes vrhl na žrádlo, vytrhl přitom kořen ze země. Sběrač zatím čekal opodál se zakrytýma ušima, aby neslyšel strašný nářek ducha střežícího rostlinu. Pověra o naříkající mandragoře se dá vysvětlit použitím kořene jako anestetika, kdy se na čelo pacienta přikládala houba povařená v lektvaru z kůry kořene. Po odeznění účinků se pacient probouzel s hrůzou a křikem. Tento hrůzyplný křik pacienta byl v pověrách spojován s nářkem samotné rostliny. K tajemství mandragory přispíval fakt, že velmi často rostla pod šibenicemi. Prý tam vyrůstala ze spermatu a moči oběšenců, které padaly na zem. Podle této pověry se mandragoře říkalo »šibeničník« nebo »ďáblova panenka«.